Počátky židovského osídlení v Břeclavi

Dějiny židovských náboženských obcí v Čechách a na Moravě začínají v období raného středověku. Přítomnost židovských kupců lze na našem území předpokládat na základě Raffelstettenského celního a plavebního řádu z let 903 až 906 již koncem 9. století. Podle jeho záznamů procházeli touto celní stanicí na středním Dunaji židovští obchodní cestující mezi franskou říší a sousedními zeměmi. V Čechách místem koncentrace židovských kupců byla Praha – svou polohou přirozený střed území, sídlo přemyslovských knížat a stará křižovatka dálkových obchodních cest. Podrobnější zprávy o jejich účasti na zdejších pověstných trzích nám podává zpráva arabsko-židovského kupce a diplomata Ibrahima ibn Jakúba z let 965-66, kdy židovská osada patrně ležela v blízkosti knížecího tržiště v podhradí Pražského hradu. Na Moravě se první písemná zpráva o židovské přítomnosti váže k Podivínu, a to k roku 1067 (souvislejší osídlení v této lokalitě je ovšem až ve 16 a 17. století).

Počátky poměrně rozsáhlé komunity židovského obyvatelstva, po staletí tvořící neodmyslitelnou součást historie Břeclavi, můžeme datovat do 14. – 15. století. K prvním usedlíkům nejspíše patřili utečenci vypovězení roku 1424 z Vídně. Urbář lichtenštejnských statků z roku 1414 obsahuje též jména Schändel a Lewbelschecker, která lze interpretovat jako židovská. S určitostí pak zaznamenáváme židovskou přítomnost v 16. století, kdy v brněnských soudních záznamech figurují židovské osoby z Břeclavi (1525, 1559, 1564 – to je zaznamenána přítomnost rabína Markuse ze Zistersdorfu se ženou a šesti dětmi). V tomto století je již v několika pramenech zmiňována také židovská náboženská obec se synagogou a hřbitovem. O značné síle židovské komunity v této době svědčí fakt, že v roce 1572 se dokonce v Břeclavi konala generální synoda moravských Židů pod předsednictvím zemského rabína z Mikulova Jehudy Liva ben Becalela, údajného tvůrce legendárního Golema. Židovské obyvatelstvo se tehdy zabývalo především obchody a řemeslem pro vlastní potřebu, právně podléhali přímo vrchnosti, jíž odváděli vysoké poplatky. Pro zajímavost: listina z roku 1606 hovoří o 14 židovských usedlých a 16 podnájemnících, kteří byli povinni platit ročně 112 zlatých, dále 15 zl. za pohřebiště, od masných krámů 60 zl., dále 20 liber loje, 9 liber zázvoru, 9 liber pepře a namísto vína 60 zl.

Počátkem 17. století a v průběhu třicetileté války byla židovská obec prakticky rozprášena. Naprosto devastujícím se stal zejména nájezd švédských vojsk 3. května 1643, kdy dochází ke zničení synagogy, hřbitova a celé náboženské obce. V archivních pramenech je několik desetiletí toto místo označeno jako „židovské pusté místo“. K novému osídlení došlo po roce 1650 obyvatelstvem z nedalekých Valtic (tehdejšího Feldsbergu). O dvacet let později povolila vrchnost židovskému obyvatelstvu trvalý pobyt s možností vystavět si synagogu, i když na druhé straně byly jejich životní podmínky stále velmi tíživé – ještě v roce 1702 žilo ve 12 domech celých 30 rodin, platících ročně 327 zlatých kontribuce. Obydlí židovské komunity se odlišovala od domů křesťanské zástavby. Byla stavěna ze dřeva na velmi malé ploše, která byla Židům vymezena a proto k domkům se přistavovaly různé přístavby a nadstavby, takže jediný dům obsahoval několik domovních čísel. Podle toho také cena židovského domu byla v této době velmi nízká. Impulsem pro stavbu lepších, kamenných domů byly paradoxně požáry (za pruské války roku 1742 lehlo popelem téměř celé městečko, roku 1800 vyhořelo 18 židovských domů se synagogou, o dvanáct let později požár vzniklý v židovských masných krámech zničil všechny domy židovské čtvrti až k templu).

Autor článku: PhDr. Alena Káňová

 Doléhaly na ně i nesmyslná a omezující nařízení, kdy Židé se mohli věnovat jen vetešnictví, lichvě a řemesla provozovat jen pro své souvěrce. Velmi těžkou ránu znamenalo i přijetí tzv. familiantského zákona v roce 1727 (zákon zůstal v platnosti až do roku 1849), kdy bylo povoleno ženit se pouze nejstaršímu synovi v každé rodině. Každá židovská obec měla nadto stanoveno i počet systematizovaných míst židovských rodin – pro Břeclav tak bylo v roce 1726 stanoveno číslo 66 (pro celou Moravu počet židovských rodin byl stanoven na 5 106). S početním růstem židovské komunity v 18. století nutně docházelo k plošnému rozšiřování čtvrtě směrem od synagogy (Templová ulice), kdy vznikaly pozdější uličky Lázeňská a Jateční. Ghetto charakterizovala hustá, poněkud chaotická zástavba zpravidla patrových domků těsně přimknutých k sobě, bez dvorků, zahrádek a hospodářských příslušenství. Další růst židovské čtvrtě byl možný jen západním směrem, kolem nájemního knížecího hostince a za ním, zřejmě na úkor dosavadní křesťanské zástavby. Zde již vznikla přímá ulice (Sladová) s velkoryseji založenými domy, jejíž dvorní trakty a zahrádky ústily k ramenu řeky Dyje. Počátkem 19. století dokonce břeclavští Židé vykoupili i několik domů na severní straně, na ulici ústící v náměstí. Vzhledem k tomuto architektonickému vývoji, kdy židovská čtvrť tvořila jednu stranu náměstí a zabírala i podstatnou část hlavní třídy, nešel v Břeclavi splnit jeden z úředně prosazovaných požadavků, a to prostorovou separaci židovského ghetta od ostatní křesťanské zástavby. Tento tzv. translokační reskript z roku 1726 přestal platit až díky revolučním událostem roku 1848. Domy židovské čtvrtě bývaly od 80. let 18. století očíslovány, přičemž pro odlišení od křesťanské zástavby se používaly římské číslice. K přečíslování domů ve městě došlo v roce 1930.